Report – Salamandr – Brno

IMG 5894Skautský oddíl Salamandr pojal tradiční vánoční besídku poněkud netradičně. Obvykle ji trávíme v klubovně a večer vyrážíme do tajů vánoční Prahy. Letos jsme však vyrazili do Brna a rovnou na celý víkend.

Vánoce dnes často znamenají přeplněné obchoďáky a stres, co komu koupit. Byli jsme proto rozhodnuti zkusit zapátrat po nějakém hlubším smyslu těchto dní na konci roku.

Po ubytování v klubovnách brněnských skautů jsme se pustili do lehké výzdoby - pro navození atmosféry a po té do dramatického ztvárňování různých témat, které s Vánoci souvisí. A věřte nebo ne, i Rumcajs s Cipískem už řešili Vánoce.

IMG 5821

 

Zajímalo nás, jak vlastně vypadá v ostatních rodinách takový Štědrý den. Proč o tom ale mluvit, když si jej můžeme udělat. I přesto, že většina z nás vaří jen na táboře a trouba už nám vůbec netyká, rozhodli jsme se uvařit k večeři bramborový salát s řízkem, k pití připravit svařený džus a jako zákusek upéct vanilkové rohlíčky a uválet čokoládové kuličky. Vrcholem našeho umění měla být vánočka s mandlemi na nedělní snídani. 

Vše šlo až na dva spálené řízky podle plánu a kolem sedmé hodiny jsme s koledami zasedli ke Štědrovečerní tabuli. Hostina při svíčkách to byla královská. Nikdo od stolu nevstával a s hvězdičkou v jablku jsme měli štěstí všichni. 

Před večeří jsme ještě stihli návštěvu centra Brna. Humbuk tam byl podobný jako v Praze – stánky, koledy a zběsile blikající světýlka. Prozkoumali jsme i orloj a vyrazili na Špilberk. Hrad tyčící se nad centrem byl celý v mlze a úplně opuštěný. Měli jsme jej sami pro sebe.

Brněnská výprava byla pro všechny z nás příjemnou brzdou v době nákupního šílenství a jako bonus také generálka Štědrého dne. Bramborový salát i vánočka se totiž povedly na jedničku! 

Pro odpověď na otázku, co je na poslední fotce, navštivte fotogalerii :-)

Všechny fotky najdete na střediskovém Rajčeti.

IMG 5869

IMG 5862 panorama

IMG 5943 panorama

 

Report – středisko – Olomouc 20.-22.11.

olomoucTato výprava se určitě zapíše do dějin našeho střediska, jako jedna z nejdobrodružnějších. A to nejenom díky vzdálenosti (vzdušnou čarou z Úval do Olomouce skoro 200 km), ale i počtu. Na cestu se nás vydalo přesně 57. Pro zajímavost, na posledním táboře nás bylo celkem 63.

Všechno začalo jako každá jiný výprava, na nádraží v Úvalech. Bylo pozdní odpolene a v čekárně se pomalu začínali hromadit skauti. Postupně nás bylo tolik, že jsme z čekárny přetekli na chodník. Po rychlém spočítání a koupení lístku jsme nasedli do vlaku směr Kolín a zabrali pro sebe bezmála celé jedno patro.

Dobrodružství začalo již tady. Vlak měl zpoždění a báli jsme se, že nestihneme navazující rychlík z Kolína. Naštěstí, v úzkém železničním koridory nás rychlík nemohl předjet, a tak jsme v Kolíně mohli v klidu přestoupit.

No, přestupem to ale nekončí - rota skautů a skautek si musí někam posedat. A vlak na Olomouc je v pátek večer docela plný. A cesta dlouhá. Naštěstí jsme se dokázali vetřít do každého volného prostranství a na každou volnou sedačku a cestu nakonec přežili ve zdraví. Jak my, tak i ostaní cestující.

Do Olomouce jsme dorazili navečer. Na prohlídku města nebyl čas, bylo potřeba se přesunout na základnu místních skautů. Tu jsme s pomocí moderních technologíí (mapy v mobilu) objevili snadno a úspěšně jsme se ubytovali.

Pár slov o základně olomouckých skautů. Základna leží na kraji města, nějakých 30 minut pěšky od centra. Hned vedle je bývalý kláštěr, nyní vojenská nemocnice. Je to skutečně majestátná budova. Sama základna stojí poměrně osamoceně a tvoří ji jeden velký dům. V domě je několik místnosti (kluboven) a kychyň. Ubytování to bylo vcelku pohodlné, ikdyž jsme díky svému počtu zaplnili každý volný prostor. A také jsme moc nepochopili místní kamna. Z nějakého důvodu, kouř z nich nešel do komína, ale přímo do místnosti. Asi nějaký místní vynález.

V sobotu ráno jsme vstali brzo a po snídani se vydali na prohlídku města. Abychom pokryli co největší plochu, a taky abychom se všichni lépe poznali, rozdělili jsme se do několika skupin. Za sebe mohu říci, že Olomouc je jedno z nejkrásnějších měst, které jsem kdy navštívil. Potkali jsme více památek než jsme stíhali prohlížet. Ze města přímo číší historie.

Když jsme se dost nachodili a dostali hlad, vrátili jsme se na základnu, kde mezi tím, skrytí kouřovou clonou z kamen, naši kuchaři připravili oběd. Po obědě jsme nechtěli sedět na zadku a vyrazili opět do terénu a to na Svatý Kopeček, který leží asi 10 minut cesty autobusem od základny,

Tady se skauti a skauty vydali prozkoumat kopeček samotný, a vlčata a světlušky vyrazili do místní ZOO. 

Místní zoologická zahrada nás překvapila množství zvířat. Vlčatům se nejvíce líbily samožrejmě vlci, kterých tam byla celá smečka. Světluškám se líbili hroši.

Starší část střediska se vydrápala na kopeček, kde si dala svačinu. Tam dospěli k rozhodnutí, že do blízkého lesa se jim nechce, a proto raději odjeli autobusem do centra, kde obdivovali krásy Olomouce za tmy. Například zjistili, že Sloup nejsvětější trojice, který je jednou z památek UNESCO je z části dutý. A taky je vážne velký. A vlastně docela velkolepý. Je to moc pěkný sloup.

Po včeři na základně, kterou naši kuchaří připravovali opět zahaleni v hustém dýmu, zůstali skauti a skauty pěkně v teple a udělali si čajovnu. Vypili spousty čaje, snědli spousty jídla a prý se stihli i dobře bavit. Vlčata, protože se zimy nebojí, šla ven. A nejenom tak. U stěn kláštera složilo několik z nich vlčátksý slib. Byl to skutečně slavnostní okamžik a vedoucí oddílu Fénix zamáčkli nejednu slzu.

O tom co během toho dělaly světlušky historie mlčí, nechtěly to nikomu prozradit...

V neděli ráno nás všechny čekala ještě jedna místní atrakce, a tou je Pevnost poznání. V 19. století tu byl dělostřelecký sklad. Nyní je tu interaktivní muzeum. Pevnost poznání je rozdělená do několika částí. V jedné se můžete dozvědět něco o historii města a pevnosti, v další něco o vodních tocích a ekosystémech a v další, která se nám líbila nejvíce, vezmete rozum do hrsti a vyzkoušíte spousty logických hádanek a jednoduchých fyzikálních experimentů.

Na základnu jsme se vrátili na ještě jeden oběd a poté už vyrazili na nádraží. Trošku jsme se zpáteční cesty báli, ale naštěstí, byl kupéčkový vlak trochu prázdnější a proto jsme se vešli o něco lépe. Poslední dobrodřuství nás čekalo v Kolíně, kde jsme kvůli zpoždění nestihli vlak do Úval. Nedalo se nic dělat a museli jsme počkat na další. Čekání ale rychle uteklo a navíc jsme měli celý vagón jenom pro sebe, takže poslední část cesty jsme urazili v naprostém pohodlí.

Z nádraží se všichni ihned rozprchli domů na včeři, vedoucí se rozprchli především do postelí. Byl náročný víkend, ale rozhodně jsme si ho všichni užili a budeme na něj ještě dlouho vzpomínat.

Na fotografie se můžete podívat zde.