Páteční odpoledne je na nádraží ve skautském duchu. Akorát odjela vlčata a světlušky směrem na Čáslav a už se rojí skauti s batohy. Někteří ještě při pohledu na batůžky kamarádů odhazují maminkám do kabelek zbytečnosti, ostatní se předhánějí, co všechno plánují vařit.
Cesta vede přes Prahu Hlavní nádraží, kde nás na nástupišti nachází Ája. Je to skautka z Prahy a jede s námi na puťák, aby viděla, jak to funguje jinde. Píše totiž diplomovou práci do školy o putování chráněnými oblastmi.
Luxusní vlak nás vysazuje asi po hodině v Hořovicích. Vystupuje s námi ještě jedna partička batůžkářů, čekají ale na autobus, mezitím co my se vydáváme přes město rovnou do divočiny.
Po asi sedmi kilometrech se rozhodujeme hledat místo pro stany. Všude je ale hodně mokro a louky jsou podmáčené. Šíma však vyleze na posed a urči směr. Po sto metrech nacházíme krásný palouček. Stavění stanů není tak jednoduché, jak se zdálo z počátku. Poučením pro příště by mohlo být si stan vyzkoušet postavit doma 🙂
V sobotu vstáváme kolem osmé, na cestu vyrážíme v 9:10. Víme, že je před námi poslední vesnička, kde můžeme dotankovat vodu, proto neváháme se zeptat prvního pána, kterého vidíme. Vodu nám klidně dá, ale na návsi je hydrant. Jásáme, neradi někoho obtěžujeme zbytečně. Vrháme se ke starodávnému hydrantu, když k nám spěchá paní od vedlejšího stavení a sděluje nám, že to neteče z vodovodního řádu. Evidentně je ale studna hned za plotem a všude jsou cedule o ochranně vodního zdroje. Nakonec slevuje na tvrzení, že není chlorovaná a že ji lidé normálně pijí. Máme tedy trochu strach, ale jelikož ona nám vodu dát nechce, nabíráme ji.
Opouštíme vesničku Neřežín, míjíme ceduli o začátku CHKO Brdy a druhou o možnosti výskytu munice. Brdy byly totiž po mnoho let uzavřené veřejnosti jako vojenský prostor. Mohlo se do nich pouze o víkendu a ještě jen na kraj. Od 1. ledna 2016 jsou ale otevřeny.
První kopec za námi. Hned vedle kasáren se nachází zřícenina hradu Valdek, mnohem více nás ale zaujme o kilometr dále jakýsi malý kamenolom. Jdeme hlavně po asfaltkách, po kterých občas prosviští vojenské auto nebo cyklisté.
Orientace je trochu složitější. Jsme v lesích bez rozhledu. Žádné turistické značky nebo cedule. Adam se ujímá mapy a po chvíli už umí číst ve vrstevnicích jako starý indián.
Filip hlásí, že za hodinu začne velký slejvák. O asi deset minut později se krčíme pod pláštěnkami na kraji lesa. Zastávku využíváme také jako místo oběda. Šlo naštěstí o přeháňku a při přechodu obrovského panelového náměstí se již opět pálíme na sluníčku a jsme v kraťasech a tričkách.
Blížíme se k bývalé dopadové ploše Jordán. Je to kopec bez stromů, uprostřed něj je obrovský vojenský bunkr. Není zavřený a tak se vydáváme na průzkum. Dvě patra skrývají mnoho místností a tajemných míst. Celý Jordán je místo mnoha událostí. Byl používán pro výcvik dělostřelectva i letectva nejen české, ale během války i německé armády. Točila se zde třeba obecná škola a ještě jeden pořad, který určitě všichni známe. Který? Koukněte na Wikipedii 🙂 https://cs.wikipedia.org/wiki/Jordán_(Brdy)
Brdy nejsou placka, i když by se tak mohlo zdát. Vrcholem Jordánu je kopec Hloupák, který měří 826 m. n. m. Z výhledu ale moc nemáme. Na jeho vrcholku se utábořila asi dvacítka cyklistů. Nutno podotknout, že značně opilých a tak se zbytečně nezdržujeme a pokračujeme v cestě.
Cesty již nejsou asfaltové, ale jsou vysypány jakousi červenou drtí kamene a jsou plné sytě oranžových kaluží. Vypadá to trochu jako ve Springfieldu. Apokalytický dojem dokreslují cedule „Ochranná zóna dopadové plochy, životo nebezpečno vstupovat“ po levé straně a „Území bez asanace munice“ po pravé.
Nacházíme krásné odpočívadlo. Je zde přístřešek a ohniště. Po chvilce odpočinku se hrstka statečných vydává dobýt vrchol naší cesty – kopec Tok, ten je vysoký 865 m. n. m. Odpočívadlo je vybavené studánkou a rozhodujeme se i vařit večeři. Oproti minulým letům kdy bylo hlavním chodem těstovinové blaho Amorie mio jsme značně povýšili. Rovnou dvě jídla začínají cibulí a slaninou 🙂
Ještě asi hodinu odpočíváme a po přeháňce pokračujeme v cestě. Opustili jsme část Brd, kde se nesmělo mimo cestu a hledáme místo ke spaní. Všechna místa jsou ale dokonale vyplněna malými stromečky. Žádný luxus, ale kolem deváté hodiny stavíme všech pět stanů těsně za sebe na lesní cestu. Jsme unaveni a tak již v deset hodin, se setměním, skoro všichni spíme.
Brzký spánek je ale vykoupen vstáváním. Poučení pro příště č. 2: Každý si vezme hodinky, aby věděl, že když se řekne, že vstáváme v osm, tak nemáme v 5:58 začít bourat stan 🙂
Cesta do Příbrami je v zásadě pořád z kopce. Les voní večerním deštěm a slunce v něm rozehrává krásné barevné scenérie. Nacházíme studánku. Tedy spíše studnu hydrometeorologického ústavu. Voda je jako led, ale chutná skvěle.
Naším posledním vrcholem v cestě je Třemešná. Tajemné místo se jmenuje Kazatelna. Celé Příbramsko máme jako na dlani. A nejsme tu sami. Po osmé se potkáváme se skupinkou skautů, kteří jeli v pátek autobusem.
Tahounem výpravy se stává Honza. Nasazuje neskutečné tempo, ostatní se ale docela drží a tak můžeme vaření oběda, těsně před Příbramí, opět spojit s odpočinkem.
S blížící se civilizací a zvyšující se teplotou je tahounem vidina zmrzliny. Centrum města je však úplně mrtvé a stánek s točenou nikde. Útočištěm se stává Billa.
Je 14:48 a nasedáme do linkového autobusu směr Praha. Udržet víčka otevřená není vždy jednoduchá. Přeci jenom, máme za sebou 40 kilometrů. Ještě popojet metrem na Masaryčku a v pět jsme již v Úvalech.
Víkend plný nekonečných lesů je za námi. Oproti jiným puťákům byl tenhle jiný. Nešel po inkriminovaných místech plných turistů. Asi to ale není na vždy. Na okrajích již Klub českých turistů začal natahovat značky a za nedlouho to bude takové normální CHKO plné odpadkových košů a stánků s párky na jeho okrajích. Výlet to tedy byl více než výjimečný 🙂
Fotky se objeví co nevidět na Rajčeti.
