Reporty Salamandr

V pátek jsme se vydali na výpravu, tentokrát do Kolína, a vzhledem k blížícímu se Svojsíkovu závodu jsme se rozhodli věnovat právě přípravě na závody.

V pátek jsme kromě průzkumu malé základny, rozhodli věnovat zdravovědě a krizovým situacím. Další den ráno jsme se po snídani vydali nakoupit na celý víkend a vzhledem k tomu, že s klukama chodíme nakupovat už docela pravidelně, tak jsme nákup stihli velice rychle. Po příchodu na základnu některé z nás čekalo vaření a ostatní se dostali k jedné nasimulované krizové situaci.

Po obědě jsme šli do parku a Saip nás naučil, jak si uvázat lanovou lávku. Nejdříve nám to nikomu moc nešlo, ale nakonec jsme si dali i závod, kdo jako první postaví lávku, která bude i přes to dostatečně silná, aby nás unesla.

Po večeři jsme se vydali prozkoumat Kolín a obdivovat jeho kostely a další krásy. Překvapilo nás, že v Kolíně měli jako první v republice pouliční osvětlení.

Nedělní čas, jsme trávili úklidem klubovny a luxusní dvě hodiny jsme strávili v bazénu v Kolíně, kde nás kromě tobogánu a skluzavek zaujala také vířivka či pára a my jsme se tak mohli domů vrátit namydlení a vyvonění, jako nikdy předtím 🙂 

Páteční odpoledne je na nádraží ve skautském duchu. Akorát odjela vlčata a světlušky směrem na Čáslav a už se rojí skauti s batohy. Někteří ještě při pohledu na batůžky kamarádů odhazují maminkám do kabelek zbytečnosti, ostatní se předhánějí, co všechno plánují vařit.

Cesta vede přes Prahu Hlavní nádraží, kde nás na nástupišti nachází Ája. Je to skautka z Prahy a jede s námi na puťák, aby viděla, jak to funguje jinde. Píše totiž diplomovou práci do školy o putování chráněnými oblastmi.

Luxusní vlak nás vysazuje asi po hodině v Hořovicích. Vystupuje s námi ještě jedna partička batůžkářů, čekají ale na autobus, mezitím co my se vydáváme přes město rovnou do divočiny.

  

 

Po asi sedmi kilometrech se rozhodujeme hledat místo pro stany. Všude je ale hodně mokro a louky jsou podmáčené. Šíma však vyleze na posed a urči směr. Po sto metrech nacházíme krásný palouček. Stavění stanů není tak jednoduché, jak se zdálo z počátku. Poučením pro příště by mohlo být si stan vyzkoušet postavit doma 🙂

V sobotu vstáváme kolem osmé, na cestu vyrážíme v 9:10. Víme, že je před námi poslední vesnička, kde můžeme dotankovat vodu, proto neváháme se zeptat prvního pána, kterého vidíme. Vodu nám klidně dá, ale na návsi je hydrant. Jásáme, neradi někoho obtěžujeme zbytečně. Vrháme se ke starodávnému hydrantu, když k nám spěchá paní od vedlejšího stavení a sděluje nám, že to neteče z vodovodního řádu. Evidentně je ale studna hned za plotem a všude jsou cedule o ochranně vodního zdroje. Nakonec slevuje na tvrzení, že není chlorovaná a že ji lidé normálně pijí. Máme tedy trochu strach, ale jelikož ona nám vodu dát nechce, nabíráme ji. 

Opouštíme vesničku Neřežín, míjíme ceduli o začátku CHKO Brdy a druhou o možnosti výskytu munice. Brdy byly totiž po mnoho let uzavřené veřejnosti jako vojenský prostor. Mohlo se do nich pouze o víkendu a ještě jen na kraj. Od 1. ledna 2016 jsou ale otevřeny. 

První kopec za námi. Hned vedle kasáren se nachází zřícenina hradu Valdek, mnohem více nás ale zaujme o kilometr dále jakýsi malý kamenolom. Jdeme hlavně po asfaltkách, po kterých občas prosviští vojenské auto nebo cyklisté. 

Orientace je trochu složitější. Jsme v lesích bez rozhledu. Žádné turistické značky nebo cedule. Adam se ujímá mapy a po chvíli už umí číst ve vrstevnicích jako starý indián. 

Filip hlásí, že za hodinu začne velký slejvák. O asi deset minut později se krčíme pod pláštěnkami na kraji lesa. Zastávku využíváme také jako místo oběda. Šlo naštěstí o přeháňku a při přechodu obrovského panelového náměstí se již opět pálíme na sluníčku a jsme v kraťasech a tričkách.

Blížíme se k bývalé dopadové ploše Jordán. Je to kopec bez stromů, uprostřed něj je obrovský vojenský bunkr. Není zavřený a tak se vydáváme na průzkum. Dvě patra skrývají mnoho místností a tajemných míst. Celý Jordán je místo mnoha událostí. Byl používán pro výcvik dělostřelectva i letectva nejen české, ale během války i německé armády. Točila se zde třeba obecná škola a ještě jeden pořad, který určitě všichni známe. Který? Koukněte na Wikipedii 🙂 https://cs.wikipedia.org/wiki/Jordán_(Brdy)

Brdy nejsou placka, i když by se tak mohlo zdát. Vrcholem Jordánu je kopec Hloupák, který měří 826 m. n. m. Z výhledu ale moc nemáme. Na jeho vrcholku se utábořila asi dvacítka cyklistů. Nutno podotknout, že značně opilých a tak se zbytečně nezdržujeme a pokračujeme v cestě. 

Cesty již nejsou asfaltové, ale jsou vysypány jakousi červenou drtí kamene a jsou plné sytě oranžových kaluží. Vypadá to trochu jako ve Springfieldu. Apokalytický dojem dokreslují cedule „Ochranná zóna dopadové plochy, životo nebezpečno vstupovat“ po levé straně a „Území bez asanace munice“ po pravé. 

Nacházíme krásné odpočívadlo. Je zde přístřešek a ohniště. Po chvilce odpočinku se hrstka statečných vydává dobýt vrchol naší cesty – kopec Tok, ten je vysoký 865 m. n. m. Odpočívadlo je vybavené studánkou a rozhodujeme se i vařit večeři. Oproti minulým letům kdy bylo hlavním chodem těstovinové blaho Amorie mio jsme značně povýšili. Rovnou dvě jídla začínají cibulí a slaninou 🙂

Ještě asi hodinu odpočíváme a po přeháňce pokračujeme v cestě. Opustili jsme část Brd, kde se nesmělo mimo cestu a hledáme místo ke spaní. Všechna místa jsou ale dokonale vyplněna malými stromečky. Žádný luxus, ale kolem deváté hodiny stavíme všech pět stanů těsně za sebe na lesní cestu. Jsme unaveni a tak již v deset hodin, se setměním, skoro všichni spíme. 

Brzký spánek je ale vykoupen vstáváním. Poučení pro příště č. 2: Každý si vezme hodinky, aby věděl, že když se řekne, že vstáváme v osm, tak nemáme v 5:58 začít bourat stan 🙂

Cesta do Příbrami je v zásadě pořád z kopce. Les voní večerním deštěm a slunce v něm rozehrává krásné barevné scenérie. Nacházíme studánku. Tedy spíše studnu hydrometeorologického ústavu. Voda je jako led, ale chutná skvěle. 

 

Naším posledním vrcholem v cestě je Třemešná. Tajemné místo se jmenuje Kazatelna. Celé Příbramsko máme jako na dlani. A nejsme tu sami. Po osmé se potkáváme se skupinkou skautů, kteří jeli v pátek autobusem. 

Tahounem výpravy se stává Honza. Nasazuje neskutečné tempo, ostatní se ale docela drží a tak můžeme vaření oběda, těsně před Příbramí, opět spojit s odpočinkem.

S blížící se civilizací a zvyšující se teplotou je tahounem vidina zmrzliny. Centrum města je však úplně mrtvé a stánek s točenou nikde. Útočištěm se stává Billa. 

Je 14:48 a nasedáme do linkového autobusu směr Praha. Udržet víčka otevřená není vždy jednoduchá. Přeci jenom, máme za sebou 40 kilometrů. Ještě popojet metrem na Masaryčku a v pět jsme již v Úvalech. 

Víkend plný nekonečných lesů je za námi. Oproti jiným puťákům byl tenhle jiný. Nešel po inkriminovaných místech plných turistů. Asi to ale není na vždy. Na okrajích již Klub českých turistů začal natahovat značky a za nedlouho to bude takové normální CHKO plné odpadkových košů a stánků s párky na jeho okrajích. Výlet to tedy byl více než výjimečný 🙂

 Fotky se objeví co nevidět na Rajčeti.

 

Jsou tři hodiny a osm z nás se schází na úvalském nádraží. Nastupujeme do vlaku, v Poříčanech přistupuje Honza a míříme směr Kolín.  Cestu si krátíme historkami o tom, co se komu kdy zkazilo. Vyhrává Řezník s buřtem, který na zářijové zahajovačce na Klepci nechal v batohu a našel ho na lyžáku.

Vlak EuroCity jede až do Budapešti a tak nikam nespěchá, do Pardubic přijíždí se zpožděním, které zařizuje, že na autobus do Holic nečekáme ani vteřinu. 

Je tři čtvrtě na šest, jsme v Holicích, náš počet doplňuje Šíma s Filipem a Mišelem, kteří nás dohnali autem.

 

Pět minut čekání na autobus od Proseče je dlouhých. Projíždí autobus plný babiček: „To budou ony“. Asi na čtvrtý pokus spatřujeme za skly přijíždějícího autobusu culíky.

Prosečské skautky vítáme Salamandřím pokřikem, je jich devět, vypadají v pohodě :-). Vydáváme se do Alberta na nákup, Šíma rozdává úkoly, ostatní shánějí jednotlivé potraviny. Vločky nacházíme až taktikou rojnice.  

Kolem sedmé jsme již na Blažkovci – základně Holických skautů. Jsou to dvě chatky u rybníka obsazeného rybáři. 

Celý víkend máme strávit dohromady s holkami společně, vyrábíme si proto jmenovky a seznamujeme se. Máme pro sebe navzájem připraveno drobné představení. Dozvídáme se, že holky jsou z oddílu Iluminátky. Následuje několik drobných her, zejména posílání signálů plácáním dlěnimi po stole s vracením slaví úspěch. Že je to oblíbená hra holek způsobuje, že jsme rozneseni na kopytech, pravda že za nekončícího smíchu všech zúčastněných 😀

„Studený nohy, schovám doma pod peřinou…“, budí nás Lobova a Vojtova kytara. Všude je jinovatka, vybíháme do mrazivého rána. Po protažení jsme rozděleni do dvou týmů a začíná souboj o sobolí šlachu. Ta však po druhém kole mizí v poli, které se zmrzle jen tváří a všichni končíme jako blátivci a ty přezuvky nakonec opravdu potřebujeme. 

Po snídani vyrážíme na výlet po okolí Holic. Jsme rozděleni do pěti skupin a v průběhu cesty dostáváme drobné úkoly. Za každý z nich získáváme indicii a vyhrává skupina, která první odpoví tajenku jako první.

Největší výzva je uvařit si oběd. Vrcholem kulinářství na puťácích bývají instantní nudle s omáčkou. Tedy nakrájet spoustu zeleniny do kotlíku a uvařit ji, se zdá zpočátku jako nemožné. Hlad ale nemá nakonec nikdo, bramborové polévky těch nejúspěšnějších, jsou opravdu moc chutné :-).

Na Hradišti, kde jsme vařili, náš počet doplňuje ještě Bobr, kterého přivezl táta, Čeká nás sestup do Holic. Počasí je parádní, většina z nás jde v tričkách. Holky nám k cestě zpívají. 

Ocitáme se před muzeem Doktora Emila Holuba a začínají nám docházet souvislosti tajenky. Po zhlédnutí krátkého filmu o tomto českém cestovateli a prohlédnutí různých zajímavostí o jeho afrických cestách je jasno, že tajenka jsou Viktoriiny vodopády. 

Cesta zpět na Blažkovec vede kolem cukrárny. Po chvilce každý z nás drží v ruce kornout točené zmrzliny. Fajnšmekři po dobré zkušenosti kupují ještě „megaporci“, případně zkoušejí ledovou tříšť. 

 

Od Loba dostáváme za úkol připravit si ve skupině fotokomix. Zní to divně a zpočátku se nám fotit sérii 20 fotek, které budou vyprávět příběh na téma „Záhada červených střevíčků“ nebo „Došla voda, když začalo pršet“ moc nechce. Po krátkém odpočinku se ale vrháme do práce a nakonec málem zapomeneme jít i na večeři, kterou mezitím Šíma uvařil. Prezentace jednotlivých foto příběhů je jeden dlouhý záchvat smíchu. Všichni jsme se s tím poprali parádně! (Ok, trochu samochvála, ale fakt to bylo super :-)). 

Zaznívá výzva jít si lehnout do spacáků. Jenže někdo někde zaslechl, že bude noční hra. Pro jistotu svítíme telefony, povídáme si a snažíme se neusnout. Co kdyby to byla pravda, že :-). Navíc vedoucí opravdu pořád něco kutí. 

 

„Za dvě minuty se sejdeme v zasedačce“, ospale hledáme boty a ocitáme se před projektorem, na kterém svítí fotografie pěti lidí s nějakými čísly. Týpek, který vypadá skoro jako Vojta, nám vysvětluje, že naším úkolem je vystopovat, kde se ukrývá důležitá zásilka surovin. Vydáváme se asi kilometr za základnu a ujímáme se úkolu hledání a stíhání podezřelých osob. Ty občas leží v trávě na kraji cesty, jindy utíkají jako o život a musí nás být opravdu hodně, abychom je chytli a oni nám prozradili, co potřebujeme. Nakonec jsme úspěšní a dostáváme místo, kde je ukryté to, co potřebujeme. 

Je ráno, noc byla dlouhá a Lobo musí přidávat, aby nás ze spacáků dostal ven. Snídáme ovesnou kaši a jdeme se balit a uklízet. Trvá to, většina z nás evidentně nikdy mop v ruce nedržela, ale nakonec se za svou práci stydět nemusíme 🙂

Společně s Iluminátkami hodnotíme celý víkend a pomalu se loučíme. Společná fotka je již úplnou tečkou a s batohy na zádech míříme do Holic na nádraží. Tedy poslední… cesta vede kolem cukrárny. Opalujeme se na sluníčku a užíváme si ledovou zmrzlinu. 

Poslední ahoj, holky nastupují do autobusu, kluci hledají nádraží a vlak. Opět máme zpoždění, proto si pomáháme rychlíkem, místo osobáku. Sice jeden přestup navíc, ale odpadá drama v Kolíně a v Úvalech jsme na čas.

 

13 Salamandrů z Úval a 9 Iluminátek z Proseče. Z obyčejné víkendovky se vyklubala parádní akce. Máme spoustu nových kamarádů, poznali jsme nová místa a dost jsme se spolu nasmáli. Děkujeme, snad zase někdy 😉

Fotogalarie na RAJČETI.