Junák – český skaut, středisko Jiřího Bubáka Úvaly, z. s.
Reporty z akcí světlušek oddílu Safira
Se začátkem školního roku nám začal i další skautský rok. Tento rok jsme započali v půlce září tradiční zahajovací výpravou, která je společná pro všechny členy našeho střediska.
Letos jsme se vydali zachránit divou zvěř v podobě oblíbených plyšáků do afrických pustin, pro Úvaláky známých též jako Vinice.
Děti nejdříve odchytávaly vzácná zvířátka, aby pro ně později postavili bydlení a uchránili je před zlými pytláky.
Více fotek najdete na Rajčeti.
Tato výprava se určitě zapíše do dějin našeho střediska, jako jedna z nejdobrodružnějších. A to nejenom díky vzdálenosti (vzdušnou čarou z Úval do Olomouce skoro 200 km), ale i počtu. Na cestu se nás vydalo přesně 57. Pro zajímavost, na posledním táboře nás bylo celkem 63.
Všechno začalo jako každá jiný výprava, na nádraží v Úvalech. Bylo pozdní odpolene a v čekárně se pomalu začínali hromadit skauti. Postupně nás bylo tolik, že jsme z čekárny přetekli na chodník. Po rychlém spočítání a koupení lístku jsme nasedli do vlaku směr Kolín a zabrali pro sebe bezmála celé jedno patro.
Dobrodružství začalo již tady. Vlak měl zpoždění a báli jsme se, že nestihneme navazující rychlík z Kolína. Naštěstí, v úzkém železničním koridory nás rychlík nemohl předjet, a tak jsme v Kolíně mohli v klidu přestoupit.
No, přestupem to ale nekončí – rota skautů a skautek si musí někam posedat. A vlak na Olomouc je v pátek večer docela plný. A cesta dlouhá. Naštěstí jsme se dokázali vetřít do každého volného prostranství a na každou volnou sedačku a cestu nakonec přežili ve zdraví. Jak my, tak i ostaní cestující.
Do Olomouce jsme dorazili navečer. Na prohlídku města nebyl čas, bylo potřeba se přesunout na základnu místních skautů. Tu jsme s pomocí moderních technologíí (mapy v mobilu) objevili snadno a úspěšně jsme se ubytovali.
Pár slov o základně olomouckých skautů. Základna leží na kraji města, nějakých 30 minut pěšky od centra. Hned vedle je bývalý kláštěr, nyní vojenská nemocnice. Je to skutečně majestátná budova. Sama základna stojí poměrně osamoceně a tvoří ji jeden velký dům. V domě je několik místnosti (kluboven) a kychyň. Ubytování to bylo vcelku pohodlné, ikdyž jsme díky svému počtu zaplnili každý volný prostor. A také jsme moc nepochopili místní kamna. Z nějakého důvodu, kouř z nich nešel do komína, ale přímo do místnosti. Asi nějaký místní vynález.
V sobotu ráno jsme vstali brzo a po snídani se vydali na prohlídku města. Abychom pokryli co největší plochu, a taky abychom se všichni lépe poznali, rozdělili jsme se do několika skupin. Za sebe mohu říci, že Olomouc je jedno z nejkrásnějších měst, které jsem kdy navštívil. Potkali jsme více památek než jsme stíhali prohlížet. Ze města přímo číší historie.
Když jsme se dost nachodili a dostali hlad, vrátili jsme se na základnu, kde mezi tím, skrytí kouřovou clonou z kamen, naši kuchaři připravili oběd. Po obědě jsme nechtěli sedět na zadku a vyrazili opět do terénu a to na Svatý Kopeček, který leží asi 10 minut cesty autobusem od základny,
Tady se skauti a skauty vydali prozkoumat kopeček samotný, a vlčata a světlušky vyrazili do místní ZOO.
Místní zoologická zahrada nás překvapila množství zvířat. Vlčatům se nejvíce líbily samožrejmě vlci, kterých tam byla celá smečka. Světluškám se líbili hroši.
Starší část střediska se vydrápala na kopeček, kde si dala svačinu. Tam dospěli k rozhodnutí, že do blízkého lesa se jim nechce, a proto raději odjeli autobusem do centra, kde obdivovali krásy Olomouce za tmy. Například zjistili, že Sloup nejsvětější trojice, který je jednou z památek UNESCO je z části dutý. A taky je vážne velký. A vlastně docela velkolepý. Je to moc pěkný sloup.
Po včeři na základně, kterou naši kuchaří připravovali opět zahaleni v hustém dýmu, zůstali skauti a skauty pěkně v teple a udělali si čajovnu. Vypili spousty čaje, snědli spousty jídla a prý se stihli i dobře bavit. Vlčata, protože se zimy nebojí, šla ven. A nejenom tak. U stěn kláštera složilo několik z nich vlčátksý slib. Byl to skutečně slavnostní okamžik a vedoucí oddílu Fénix zamáčkli nejednu slzu.
O tom co během toho dělaly světlušky historie mlčí, nechtěly to nikomu prozradit…
V neděli ráno nás všechny čekala ještě jedna místní atrakce, a tou je Pevnost poznání. V 19. století tu byl dělostřelecký sklad. Nyní je tu interaktivní muzeum. Pevnost poznání je rozdělená do několika částí. V jedné se můžete dozvědět něco o historii města a pevnosti, v další něco o vodních tocích a ekosystémech a v další, která se nám líbila nejvíce, vezmete rozum do hrsti a vyzkoušíte spousty logických hádanek a jednoduchých fyzikálních experimentů.
Na základnu jsme se vrátili na ještě jeden oběd a poté už vyrazili na nádraží. Trošku jsme se zpáteční cesty báli, ale naštěstí, byl kupéčkový vlak trochu prázdnější a proto jsme se vešli o něco lépe. Poslední dobrodřuství nás čekalo v Kolíně, kde jsme kvůli zpoždění nestihli vlak do Úval. Nedalo se nic dělat a museli jsme počkat na další. Čekání ale rychle uteklo a navíc jsme měli celý vagón jenom pro sebe, takže poslední část cesty jsme urazili v naprostém pohodlí.
Z nádraží se všichni ihned rozprchli domů na včeři, vedoucí se rozprchli především do postelí. Byl náročný víkend, ale rozhodně jsme si ho všichni užili a budeme na něj ještě dlouho vzpomínat.
Na fotografie se můžete podívat zde.
V pátek jsme vyrá
želi brzo – už v 15:35, protože nás čekala dlouhá cesta až do Holic. Jelo nás celkem 15 (10 světlušek, 2 skautky a 3 vedoucí), což je pro náš oddíl velký úspěch. Cestou vyvstala komplikace, kdy jsme museli část cesty jet náhradní autobusovou dopravou, vlak měl díky tomu zpoždění a ujel nám přípoj. Do Holic jsme tedy dorazili až v 19:30 a to nás ještě čekala skoro hodinová cesta na základnu. Dobrá nálada ale nezmizela a tak jsme si užívali cestu k základně potmě – cestou jsme pozorovali hvězdy. Vzhledem k pozdnímu příjezdu jsme toho už moc nestihli, světlušky i po dlouhé cestě měly spoustu energie a tak pořádaly pyžamovou párty.
V sobotu ráno jsme po snídani vyrazily ven. Užívali jsme si začínajícího podzimu, slunečného počasí a krásné přírody. Hrály jsme hry, při kterých jsme se seznámily blíže mezi s sebou a vyzkoušeli si spolupráci. Po svačině se všichni zapojili do přípravy oběda a vzhledem k počtu kráječů a míchačů byl výborný oběd brzy hotov. Odpoledne nás čekala velká šipkovaná se spoustou úkolů, kterých jsme se ale nezalekly a zdárně všechny splnily. Na konci na nás čekal poklad. Před večeří jsme ještě stihly nějaké hry. Večer jsme si povídali o tom, co znamená být světluškou a jaké jsou zákony světlušek.
V neděli se nám po náročném předchozím dni nikomu nechtělo ze spacáků a tak jsme vstávali hodně pozdě. Takže jsme se jen stihly zabalit, uklidit, uvařit oběd a už jsme museli jít na vlak. Cesta domů byla bez problémů, v Pardubicích jsme dokonce měli chvíli času a tak jsme si koupili zmrzlinu J.
Září je měsíc shonu. Protože skautský vedoucí obvykle stráví doma během prázdnin tak pět dní, musí se celé soukolí oddílů rozpohybovat až v září. A to je také důvod toho, proč napsat pár slov o zahajovací výpravě, trvá tři týdny. Priority jsou zkrátka jinde 🙂
Je 8:30 a kolem čerstvě posekaného areálu se schází hloučky skautů. Hluk 35 povídajících si lidí však po chvíli přerušuje rytíř s mečem za pasem. Zmateně pobíhá a ptá se po hradní pokladnici. Je prý purkrabím Hradu Skara a družina Kopidlanských hrad za svítání přepadla a ukradla plnou truhlu zlata.
Rozhodujeme se s pátráním pomoci. Kopidlanští prý utekli směrem Újezd nad Lesy. Abychom nebyli v okolních lesích tolik nápadní, rozdělujeme se na skupinky po šesti a vyrážíme přes Homolku do Škvorecké obory. Cestou máme za úkol zjistit o oboře a Hradu Skara, co nejvíce. Některé družiny navíc navštěvují skautskou skálu, Květnickou studánku nebo kamenný mostek u Dobročovic.
Nutno podotknout, že chvíli před tím, než jsme vyšli z vrátek u kluboven, zvoní telefon a volají Miki s Robinem a ptají se, kdy půjdeme kolem Esy – továrna směrem na Jirny, že na nás počkají. Inu, po pěti letech naše cesta nevede k Vyšehořovicím a kluci zrovna letos instrukce k výpravě nečetli pořádně 🙂 Ale doběhli nás.
Průzkum Králičiny je u konce a my již vidíme na umělém kopci u Újezda dřevěnou palisádu a je nám jasné, že holýma rukama pokladnu zpět nezískáme. Purkrabí nám spěchá na pomoc a prozrazuje, že palisádu nejlépe překonáme pomocí praků. Jejich součásti jsou poschovávány v okolí kopce. Necelou hodinku na to již první družiny pálí míčky plné vody směrem k nepřátelské hradbě.
Palisáda po chvíli povoluje a my pokřiky jednotlivých družin vyháníme všechny nepřátele ven. Pokladnu však v tom strachu nechali ležet a tak můžeme být od purkrabího Skary náležitě odměněni.
Roveři ještě vyráží do Květnice pro vodu, zbytek výpravy vyráží Králičinou zpět do Úval. U klubovny jsme na čas. Bylo to super!
V pátek 10.4. a v sobotu 11.4. proběhla jedna akce, které se účastnily dva oddíly a která sestávala z dvou částí. Tou první bylo přespání v klubovnách, kterého se účastnili kluci z oddílu Fénix. Na přespání navázal výlet do zoologické zahrady Chleby, kde se ke klukům připojily i světlušky ze Safiry.
Oddíl Fénix se sešel v téměř plné počtu v pátek kolem 18:00. Zahráli jsme si několik her na rozehřátí abychom se připravili na to co příjde potom. Následoval složitý heraldický výzkum, který se týkal oddílové vlajky. S pomocí Heraldického Analyzéru HA-9000 se nám podařilo najít několik možných variant, jak by mohla naše vlajka vypadat.
Výzkum byl opravdu náročný, proto jsme se odebrali do spacáků. Čekal nás náročný den. Ráno jsme na nádraží potakali se světluškami z oddílu Safira a jednou velkou (bylo nás skoro 30!) skupinou se vydali přes Poříčany a Nymburk do Oskořínku. Oskořínek se nám moc líbil, ale už jsme se těšili do ZOO a tak jsme na nic nečekali a vyrazili jsme. Za necelou hodinku jsme došli do Chlebů.
Nejdříve jsme si prohlídli starou část ZOO. I když je Chlebská zoo malá, rozhodně je tu mnoho zajímavostí, jako například opravdický orel, chlupaté slepice nebo roztomilý gepard. Všem se také moc líbily lamy.
Po krátkém obědě jsme s vydali do druhé, nové části. Ze zvířat tady měli jenom velbloudy, které jsme si mohli i pohladit. Také tu měli obrovské hřiště s hradem a houpačkami. Hřiště si vyzkoušeli i vedoucí a mohou potvrdit, že je to skutečně velká zábava.
Na prolejzačkách bychom mohli strávit celý den, ale už byl čas pomalu se vydat domů. Udělali jsme rychlé společné foto a vyrazili jsme. Cesta zpátky nám hezky utekla, takže jsme měli čas zahrát si na vlakové zastávce pár zábavných her, které si pro nás připravila naše kamarádka Jíťa ze střediska v Milevsku. Potom už jsme dojeli opět přes Nymburk a Poříčany do Úval, vyzvedli si věci v klubovnách a unavení ale spokojení se odebrali domů.
Už se těšíme na další výpravu, kde se dozvíme, více o historii oddílu a jak to vlastně bylo s tou vlajkou.